Terezín je nešťastné město. Tíživé stigma bývalého koncentráku je na životě Terezína patrné dodnes. Počet obyvatel je stále menší a město vlastně nežije - což se mimo jiné projevuje tím, že tu až doposud chyběla sociální infrastruktura. To jsme se rozhodli s Diakonií Českobratrské církve evangelické změnit.

S pomocí švýcarských a německých nadací jsme v Terezíně zbudovali centrum sociálních služeb. Jako příspěvek městu k tomu, aby se do něj normální a plnohodnotný život zase jednou vrátil. Centrum nazvané Klobouk jsme s velkou slávou, za účasti premiéra a mnoha novinářů v pondělí otevřeli.

Noviny ale nakonec spíše než fakt, že v Terezíně je teď postaráno o lidi potřebné a lidi v nouzi, zaujala moje slova o utrpení Němců v terezínském internačním táboře. Ve svém proslovu jsem totiž připomněl, že stejně jako Židé za války, trpěli po válce za zdmi terezínské pevnosti i Němci. V táboře, který fungoval tři roky a jehož čeští dozorci si v mnohém nezadali s gestapáky. Mezi stovkami Němců, kteří v českém táboře v důsledku hladu, nemocí a bití zemřeli, byl například i německý skladatel Theodor Veidl. Jeho operu Maloměšťáci má v těchto dnech na programu Národní divadlo. Ve zkratce: připomněl jsem, že temná historie Terezína neskončila rokem 1945 a že i my, Češi, máme na zbytečných obětech terezínského tábora bohužel svůj podíl. Proč jsem se ale této připomínky k nelibosti mnohých dopustil? Určitě ne proto, abych šel na ruku Němcům, z čehož mě určitě bude nejeden český šovinista obviňovat. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že bez klidného a pravdivého pohledu na vlastní minulost se nikdy neusmíříme s našimi sousedy a nakonec ani sami se sebou.

Jak dokazuje úspěšný českošvýcarskoněmecký projekt sociálního centra v Terezíně, cesta k vzájemnému usmíření je otevřená. Nyní jde o to, abychom tuto jedinečnou možnost kvůli vlastní české zapšklosti nepokazili.

Rostislav Kadlec, krajský tajemník