Začátek, jak jinak, než s muzikou, v tomto případě cimbálovou muzikou folklorního souboru Jirkovák. Sice ochuzenou o cimbál, který pokorně čekal v cíli, ale zase bohatší o vozembouch, fanfrnoch a všelijaká řehtadla. Příčinou prvních zastávek nebylo bolení nohou či jiné tělesné potřeby, ale zvonění u domovních dveří. Usměvaví sousedé nepustili na víc jak šedesátihlavý dav psa, jak by se dalo čekat, ale naopak nabídli koláče, samozřejmě i štamprličku a hlavně nohy a rámě, aby si při cimbálovce před domem zatancovali. Na oplátku (nebo spíš za statečnost) dostávali koblížky a vdolky, které nasmažily „tetky a babky“ z jirkovské KDU-ČSL a jistotu podpory shůry, když pozvání na pořádný fašank přijal i jirkovský otec Mirek (P. Miroslav Dvouletý).    

Když průvod dorazil do restaurace Bremen, kde už na všechny číhal cimbál a hromady jelítek, jitrnic a kyselých okurků, čekal domácího pána samozřejmě taneček a domácí paní vyřešení problému – „proboha, kam já vás všechny dám?“. Nakonec všichni našli svou židli, svou skleničku a občerstvení od masného i od sladkého. Muzikanti provedli doplnění pohonných hmot a začalo se. Jirkovský Mlýnský spolek jako hlavní pořadatel masopustu připravil pro všechny i zpěvníčky, takže nikdo se nemohl vymlouvat na neznalost lidových písní. Samozřejmě nechyběly ani tradiční masky, jako medvěd s medvědářem, slamák, který téměř metrovou slaměnou čepicí věčně šťouchal do „preciosy“ na stropě a taky srazil pivo, cikánka či tetka s nůší. Rozveselená cimbálovka bavila své sousedy nejen muzikou, ale taky tradičními fašankovými hrami jako hojačky, na Adama, káčer a nechybělo ani holení „dobrovolníka“ opravdovou, tak trochu rezatou břitvou… to když se neprozřetelně nechal ulovit vzácný host Václav Frajt, jinak v civilu člen krajského výboru. V roztancované a rozezpívané partě se drželi za ruce děti z Jirkováku s lidoveckými bábinkami, podnikatelé, dokonce se přichomýtnul jeden uniformovaný orgán. „Už je konec masopustu, už je konec muziky, koupíme si růženeček, budeme se modliti“, zazpívali si skoro všichni poté, co utřeli slzy (od smíchu) ze smutečního proslovu na pohřbu basy.

„Bylo to moc pěkné, až něco budete zas dělat, tak dejte vědět!“, přáli si při loučení rozveselení „fašankáři“. Určitě dáme.